Prach a broky
Recenze hry Prach a broky na Hanáckém divadelním máji 2011
Morkovští ochotníci o. s. Prach a broky (Václav Bárta)
Soubor sáhl po „starodávné hře“ a od první chvíle je evidentní (od exponované a hlavní přerostlé muchomůrky před oponou), že nic není ponecháno náhodě. Příběh rozvíjející se na jevišti, příběh jako vystřižený z mysliveckých a selských kalendářů není morkovskými divadelníky pouze využit či zneužit. Naopak. Jeho hodnoty a vyznění jsou posíleny prvky interpretace, takže věcné, ale lidstvem stále opovrhované téma, že důležité je co máme v sobě a ne na sobě, v jejich podání elegantní vypluje na hladinu smíchové kultury.
Každopádně divadelníci při inscenování zúročili své předchozí zkušenosti, ať se to týče scénografie, použitých hereckých prostředků nebo řešení situací přes dané typy a estetiku zvoleného žánru. Nijak nepřeháním, nebo přes limonádový text formulovali Morkovští svůj postoj ke světu, ve kterém žijí, a názor, jak jej vnímají. Fundamentální v tomto případě je, že osobní postoj na etiku dnešní společnosti zprostředkovali přes estetiku jeviště. Nabídli obraz o životě, a ne plytký a povrchní seriálový příběh ze života. Předložili důkaz, že jsou schopni reflexe herecké i občanské, že dokáží, a už záměrně či nezáměrně, proměnit kvantitu v kvalitu. Jak vidno, stále kroužím kolem principu sdílení tématu, nebo na ním vše stojí a zároveň s ním vše padá. Oč jde? Prapodivné televizní seriály (mýdlové opery) tvářící se jako nejskutečnější skutečnost však realitě života odpovídají ještě méně, než idea poručíme větru dešti.
Naproti tomu Morkovští toto klišé růžových brýlí povýšili na laskavý nadhled nad pinožením povrchnosti, přičemž neforsírovali škleb parodie, ale o úsměv člověčiny. A právě přes princip, jak používají klišé, prokázali Morkovští myšlení o divadle a myšlení divadlem. Klišé, které náhle co klišé přestalo platit a stalo se znakem a scénickým prvkem významu a smyslu. Je známá věc, že vědomí použitá a ukázaná pokleslost v jiném kontextu je účinnější než jiný znak – na tomto principu např. stojí filmy W. Allena. Proměna klišé ve všech jevištních vyjadřovacích prostředcích strhla ze sladkého „mysliveckého příběhu“ pozlátko a s dětským smíchem ukázala, jak snadno podléháme falešným iluzím. Takže, co se nepovedlo a co lze dotáhnout. Především konce a začátky situací, které jsou povětšinou rozvolněné – tu v gestu tělesném, tu v gestu verbálním. Trocha pozornosti věnované artikulaci by také nebyla na škodu - především během první čtvrthodiny. A nyní zásadnější problém. Představitelé mileneckého páru - dědic panství Vrbský a Slávka z Prahy - ještě nedokáží hereckými prostředky sdělit: Kdo jsou, Kde jsou, Co chtějí a Jak toho dosáhnout. Zdá se, že jim schází řídící úkol – tedy oč jim v gruntu jde, bez ohledu na to, jak jejich záměry dopadnou. Možná ale, že potřebují zásadnější pomoc režie, nebo v okamžicích nejistoty se jejich postavy logicky přechylují z komunikace typů do komunikace psychologického realismu, a v tu chvíli se ocitají mimo daný prostor. To bude vhodné až nutné proměnit.
Takže, Morkovští, Lovu zdar a Zlomte vaz.
